Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Serhij Žadan: Řekni nám, proč spálili naše město

neděle 26. července 2015

Přinášíme básně dalšího ukrajinského básníka, který byl hostem letošního ročníku Měsíce autorského čtení. 


Serhij Žadan (* 1974) se narodil ve Starobilsku na východě Ukrajiny. Vystudoval germanistiku v Charkově, kde také žije. Je básník i prozaik. Napsal skoro dvacet knih a sestavil řadu antologií. Jeho próza je kronikou divokých devadesátých let a současně literární mapou východní Ukrajiny. Svou poezii — civilní a přitom pracující s bohatým dědictvím ukrajinského futurismu 20. let — sám často přednáší. Vystupuje také jako zpevák s charkovskou ska skupinou Sobaky v kosmosi, organizuje festivaly a jiné kulturní i politické akce.


Patří k nejlepším a nejůspěšnějším současným ukrajinským spisovatelům, vydal kolem dvaceti knih, česky mu vyšel povídkový soubor Big Mac (2011) a básnická sbírka Dějiny kultury počátku století (2013).


Pořadatelé z Větrných mlýnů připravili projekt Knihovna MAČ, ve kterém vydali knihy s ucelenými ukázkami z tvorby všech 31 ukrajinských literátů, kteří se objevili na letošní trase Brno - Ostrava - Košice - Lvov - Wroclaw. Publikace v rozsahu 40 až 100 stran můžete získat buď přímo na MAČi či na e-shopu nakladatelství (http://www.vetrnemlyny.cz/nakladatelstvi/knihy/novinky)


První čtyři uvedené básně Serhije Žadana jsou právě z této publikace Větrných mlýnů, tu poslední - pátou - v ní nenajdete. Všechny přeložili Norbert Holub, Miroslav Tomek a Alexej Sevruk.


(Foto: Knihovna Václava Havla / Ondřej Němec)













***


„Odkud jsi, ty ptačí hejno, jež jsi celé v černi?“
„Kaplane, jsme z toho města, které není.
Přišli jsme sem tiše, s pokornou námahou,
vyřiď svým lidem, že není už střílet na koho.

To naše město bylo z kamene a ze železa.
Každý z nás má teď ve svých rukou zavazadla.
V každém kufru je popel, sesbíraný pod hlavněmi.
I v našich snech je cítit zápach ze spálenišť.

Ženy v našem městě byly hlučné, bez starostí.
Jejich prsty se v noci dotýkaly propasti.
Městské prameny byly hluboké jak rudné žíly.
Chrámy byly prostorné. Sami jsme je zapálili.

Nejlépe o nás budou vyprávět náhrobní desky.
Nemůžeš s námi mluvit prostě více lidsky?
Daruj nám svoji lásku, tak ty kleště stiskni.
Kaplane, museli tě přece učit dávat rozhřešení.

Řekni nám, proč spálili naše město.
Byl to snad omyl, tak řekni nám alespoň to.
Řekni nám, že viníci budou potrestáni.
Tak řekni něco, co neříkají na žádné z TV stanic.”

„Tak dobře, povím vám, co je to vlastně ztráta.
Všechny viníky čeká pak odplata.
Ta potom čeká taky na nevinné,
i na ty, co se tváří neutrálně.

Proč jste se dostali do temných proudu právě vy?
Měli jste pozorněji číst své prorocké knihy.
Měli jste obejít všechny ty z pekla díry.
Pro lidi je hlavní nevidět v tom symboly víry.

Vzpomínáte si, co se u proroků o bolesti praví,
o ptácích, dopadajících na město jako kusy lávy?
A právě tehdy vlastně začínají ztráty.
Na konci pak — tam, ach, nebudu o tom ani vyprávěti.

A rozdíl mezi námi? Jako mezi samohláskami — souhláskami.
Všichni ochotně přijmou smrt, když se nestane jim.
Nikdo a nikdy se nevyhne té odplatě.
Říkám to vždycky, když nemám co říci o životě.

Nevím nic o nutnosti odpykání.
Nevím, kde máte pak žít, ani
co si s tím máte počít. Mluvím teď o každém z nás.
Kdybyste jen věděli, jak smolný je náš provaz.“





Cvok


„Města je mi líto,” říká. „Zničej ho.”
„Jako Sodomu a Gomoru,” dodává.

Jeho bratr je v psychiatrické léčebně.
Před pár dny ústav obsadili.
Na nádvoří postavili minomety.
Jde ho navštívit. Sedí na lavičce, pod jabloňovým
větvovím. Na pohled podobní — oba v teplákových soupravách,
oba ostříhaní nakrátko. Jenom jeden má v rukou
mobilní telefon. Ačkoliv ve městě stejně není signál.

Samopalníci jim nevěnují pozornost.
Oni jim taky ne.

V dětství se za bratra styděl, nikdy o něm
nemluvil, nikdy ho nebral s sebou. Víš,
jaké to je — když máš v rodině cvoka? Táta normální,
máma normální, ty jsi taky normální, ale jeden
je cvok. Opravdový cvok. Cvok. V tvé rodině.
A to znamená, že podezření padá i na tebe.

Když vyrostl, prostě přestal bratra brát na vědomí.
Jako by ani vůbec neexistoval. Tak to bývá, když jdeš po ulici
a periferním viděním si všimneš něčeho nepříjemného,
něčeho, co vyvolává strach a odpor: například
roztrhané zvíře, jenže víš:
když se tam nepodíváš, jako by nic takového nebylo,
jako by všechno bylo v pořádku.

A tak je to i teď: sedí spolu, mlčí,
a nikdo si jich nevšímá. Jako by
ani nebyli. Zůstalo tu snad málo —
těch, co se nakonec nevzchopili,
těch, co leží na kraji silnice
jako roztrhané zvíře.

Vedení ústavu se dávno rozprchlo.
O nemocné se stará pár uklízeček.
Staré ženy, co tu pracovaly
celý svůj život. Šest nebo sedm.
Na milionové město to vlastně není tak málo.





Player


Saša, tichý alkoholik, esoterik, básník.
Celé léto proseděl ve městě.
Když začalo ostřelování — byl překvapený,
začal se dívat na zprávy, pak toho nechal.
Chodí městem s puštěným přehrávačem,
poslouchá ruzné dinosaury
a naráží na spálená auta,
na roztrhaná těla.

Ze světa, v němž jsme žili,
z celé historie nám zbudou
slova a hudba několika geniálních
lidí, kteří se marně snažili
nás všechny varovat, snažili se něco vysvětlit,
ale nic nevysvětlili, nikoho nezachránili,
leží na hřbitovech
a z jejich geniálních hrudních košů
rostou teď květiny a tráva.
Nic jiného nezbude —
jen hudba, jen zpěv, jen hlas,
co nutí milovat.

Tu hudbu nebudeš muset nikdy vypnout.
Budeš naslouchat se zavřenýma očima kosmu.
Přemýšlet o velrybách v nočním oceánu.
Nic víc nebudeš slyšet.
Nic víc nebudeš vidět.
Nic víc nebudeš cítit.
Kromě zápachu, samozřejmě.
Kromě mrtvolného zápachu.





***


Ani tebe, Magdaléno, o vánoční noci
nic nečeká, i když budeš stát na rohu.
Kde jsou, ti rozhodní a ochotní —
muži, kteří přicházeli v radostném neklidu.

Na Vánoce, Magdaléno, nikdo nechce lásku,
na Vánoce všichni chtějí radost a naději.
A láska, to je to nejkřehčí, co můžeš dát severáku,
to nejsmutnější, co v našem jazyce je.

Jdi, ženo, jdi a zbav se své něhy,
prodávej ji jako škeble na nábřeží.
Muže láme strach, láme je a ničí.
Takové jako jsi ty, zarmoucené, ještě neviděli.

Nervy mají nemocné a srdce změklá,
život žijí hlavně proto, aby ho zvládali.
A takové, jako jsme ty a já, nepouštějí ani do kostela.
Pro takové, jako jsme my, pláčou ikony v kostelích.

Co je komu dneska po tvojí práci?
Noc teprve začíná. Zkus přeplavat ji.
Na Vánoce do kostelu chodí občané a vlastenci.
A na nádražích spí alkoholici a ateisti.

Oddechni si, a to víc než zaslouženě.
Prostě se prospi, bez všech těch hnusot.
Chceš-li, řeknu ti něco o té ženě,
Vždyť ani ona teď nemůže asi usnout.

Tvoje prsty jsou tak tmavé, a tak chladné,
jako bys v nočním potoce ryby lovila.
A ona má dokonce i v zimě teplé dlaně
a její kůže dokonce i v noci je světlá.

I proto stojí noc nad řekami a lesy.
Všechno, co chceš, je klid, který by vše trošku ztišil.
Ona to má taky těžké se svými hlasy.

Ale teď jsou Vánoce.
Ona věří.
Má to jednodušší.

Sníh se narodil nahoře.
Pokrývá okno a lampu,
je v ulici a na dvoře.

Jenom nemluv,
nemluv.
Budeš o sobě vyprávět až potom.
Ve dne.
Zima se dotýká tvých plic.
Noc je vyplašená jako ovce.
Bijí srdce.
Bijí srdce.





***       


Transfúze nás činí lhostejnými ke krvi.
Aby ti porozuměli, nestačí znát jazyky.
Slova – ta jsou jako vína: vždycky zničí i kus paměti,
ale bývají i stolní, nejen dezertní.

Pět roků jsem bydlel v jednom sídlištním rajónu.
Pět tisíc bezvěrců se tu modlí každý den k Mamonu.
Pijí krev Páně, hledí do propasti vstříc svému dnu
a krmí draky na hranici z betonu.

Hospodin byl poblíž, chodil ke mně na návštěvu.
Když jsme spolu byli na opuštěném ostrovu,
měl u sebe čtyři svazky „Kapitálu”
a já – hrací kostky a rybí konzervu.

Ale On mi řekl: „Co čekáš od té konzervy?”

„Hlavní,” prohlásil Hospodin, „jsou naše vnitřní rezervy.”
Za týden mně dlužil svoje žetony
a navíc desátek ze všech svých církví.

Říkal mi: „Celá ta má ztráta se ještě srovná.
Vždyť na nás přece nezáleží výherní zóna.
Úspěch – to je zabiják, co nám rve maso z lůna.
Plus herní automaty, nabité pro nás.

Zkus se ukrýt před svým vlastním štěstím.
Každý z kruhů pekla je stejně žhavé nésti.
Není tak důležité, kdo dnes u rádia sedí.
Hlavní je, jaké programy sám vybereš si.

Samota je čas pro neočekávaná rozhodnutí.
Vrátím se domů živý – budu pít dva týdny.
Vzteklý a vytrvalý se budu zmítat v padoucnici,
budu se bát ticha a sedět uprostřed tmy.
Zapomeň na obezřetnost, zbav se své opatrnosti.
Každý z nás tak či onak na něčem závisí.
Žádná z konfesí tě nezbaví depresí,
viděl-li jsi místo, kde je konec nekonečností.

Doma nás čeká poklidná práce.
Nejhorší křeče dovedou léčit meditace.
Naše minulost, to je láska a choroby.
Život si cení spíš mladých a chrabrých.
Nikdo na nikoho nevolá a nečeká.
Naše budoucnost je bezstarostná a vražedná.
Naše láska je kytka s třezalkou.
Největší pokušení je zůstat sám sebou.”