Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Vojtěch Vacek: Šéfkuchař lapil lišku a namíchal z ní zmrzlinu

neděle 12. dubna 2015

Vojtěch Vacek (* 1993) pochází z Prahy. Vystudoval obor Knihkupectví, nyní studuje Vydavatelskou produkci. 


Je spoluzakladatelem umělecké skupiny a mini-festivalu Zlatoválky. Publikoval časopisecky (H_aluze, Psí víno, Lemurie) a zanedlouho bude křtít první sbírku s názvem Schopní jsou ti s chlopní. K dostání bude spolu s příštím vydáním časopisu H_aluze.
















Zrzavá zmrzlina


Ve všední dny měli v lahůdkářství jakostní rýži
S břečťanovým ántré mezi zrnky
Místo prachu drcená skořice
A na obalu maliní

O víkendech nabízeli
Především kandované ovoce
A pražené ořechy

Někdy se stávalo
Ač svátečně
Že šéfkuchař lapil lišku
A namíchal z ní zmrzlinu
Na níž se pak lepily děti
A musely se sundávat pájkou
Neboť děti blízaly
I přes výslovné varování dospělých:
Liška se vám do jazyka zakousne
A pustí se pouze do křehka opečená!
K tomu ta pájka

Lahůdkářství se štědrého večera nedotýkalo
Zato následujícího rána vždy
Oddělení chlebíčků vytáhlo z rukávu
Fantastické překvapení
Chlebíček ve tvaru necudné mořské panny
Nebo starosty města
Podle toho kdo právě
Dominoval veřejnému mínění
Tehdy se tato veřejnost smrskla
Do jediné tečky na mapě
Právě do té která značila štědré lahůdkářství
A bezplatně pozřela veškeré ingredience
Na celé vánoční prázdniny

Tenkrát i já byl tato veřejnost
(chlebíček ve tvaru mořského ježe
Do mě zaplul jako plovací blána
Do pěny pod jezem)
Vychutnával jsem kouzla chutí orientu
Skandinávie i středozemí
Které zde servírovali ku potěšení všech

- Až do chvíle
Kdy šéfkuchař lapil další lišku
A uhnětl z ní zvlášť silnou zmrzku
Z níž čpěly zoubky
A ohon dráždil sliznice
Coby neopatrný mladistvý blízl jsem
Zbrkle do oranžového kopečku
Z něhož najednou vylétla liška
A zakousla se mi do jazyka

V některých směrech jsem člověk
Až příliš netečný
A lišku v jazyku jsem zanedbal
A když mne konečně začala obtěžovat
Nešla už vyndat

Proto jsem zamlkl a zapšknul
Pročež už vůbec nemluvím
Pouze chroptím
Takže vám tento příběh nevyprávím
Nýbrž jej vyluzuji
S liškou místo jazyka
A ježkem v krku





***


Běž pověsit ručníky!
Na prádelní šňůře se houpají
miniaturní pavoučci
Ze šňůry upředou prádelní síť
na kterou přes léto
pověsím své unavené tělo
a zhnědnu pod citronovými paprsky slunce
abych se líbil hispánkám
Černoškám
a mladým Cikánečkám





***


Dotýkám se jablka
Je hrubé
Představuji si jeho růst
Střídání slunce s deštěm
Nad jeho zvětšováním

Dotýkám se větve
jež ho vyživila
z níž mu pod slupku protekla barva
Chuť
Vše v jediném doteku





***


Za kobercem
líhne se kondenzovaná samota
Kolínská šíří vzduch vesmírem
až do rozohněných měchadel páry
Z podzemí se usmívají kořínky
Vítají tě pukrlaty a chřestěním
svých citlivých zakončení
Lochtají zeminu
Aby dala vajíčko
z nějž by se vysoukala průhledná dívka
problikávající televizním zrněním
Co chvíli by se ozval chladný hlas
hlasatele zpráv a sdělil ti polohu
v níž jsi byl počat
Poodkryl by způsob hoření svíček
Oblouček plamínku představy
zažehl by požár ve tvém srdci
A ty bys dívku z vajíčka už nikdy neopustil





***


Ve škvírce pod polštářem
kam se ve spánku
ukládají horké ruce
kráčí nepatrný srneček
Kopýtky drtí pelest na limonádu
jíž se následně sytí
a která protéká pod polštářem
v podobě bystřiny
vlévající se do zásuvky ve stěně





***


V černém městě s tyrkysovými konturami
stojí maringotka
plná hodinových strojků
Pulzují malými supernovami vteřin

Čekám na rozednění
mezi zubatou spletí
poháněnou podobou a charakterem

A ačkoliv pevná podoba vztahu
mezi pravděpodobností procitnutí
městské černoty a lámavostí staré gumy
drží perfektně a neotřesitelně
Polévá mne nervozita
když vidím
tvrdnoucí klínový řemen
uvádějící toto machinárium do chodu





Na památku starobylému mravenečníkovi


Křičím:

Típni hvězdičku
do křišťálové masti
aby se vzňala
jako letní hříbek
A neuvadla do tmy
Pod níž
se opaluji