Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

František Pavúček: Sotva jsem začal, už abych skončil

neděle 22. března 2015

František Pavúček (* 1986) pracuje s textem, fotografií, videem a performancí (www.pavucek.com). Pravidelně publikuje na serveru Písmák.cz. Jeho texty vyšly v Divokém vínu, Tvaru, časopisu Host. Básně, které přinášíme, jsou z rukopisu Noční proud (2015).

"Sotva jsem začal, už abych skončil," píše František Pavúček v jedné z básni bloku v Nedělní chvilce poezie, který vznikl na doporučení básnířky Petry Strá. (...) Sami proti všem, v letu hoříme. / Když už je po boji. / A země zakletá. / Vrány co do mlhy krákají. / Sedím sám u stolu a Markéta. (...) Takto zní Noční proud...






















***


Tajným chmurám a své matce.
Těm, kteří topí se.

Vidět souvislosti.
Skrze dírku v kameni.
Tušení směru skrze vnitřní kompas.
Jsem ale současně na obou březích, v oku hvězdy.

Prach na prstech, stopy v písku.
A slaná vůně moře, z lůna do hrobu.
Už zadrž a ruce sepjaté, ten, který na nic se netáže.
Když tady a teď sám pro sebe.





***


Tři ženy.
A já kuře voňavé a křehké.
S okousanými rty.
Stále tak trochu kolem.
Tady to dobře znám.
A u baru sedí přítelkyně.
Tři ženy střepy bezčasí.
Střepy skla na srdci.
Ale ony se smějí, povídají si a vůně perníků.
Rty lesklé lojem a řasenku.
Opilému něhou a tetování.
Žádné argumenty.
Prázdno a chvění.





***


Teplo domova a na zdi vycpanou kozu.
Pravda je, brýle a úsměvy.
Kouř z cigaret rtěnku a bílé zuby.
A když odejdou.
A ty můžeš hádat jejich věk.

A sklopit hlavu a zrychlit krok.

Sotva jsem začal, už abych skončil.

A až si oči vyškrábu,

Přece je ráno.





***


Že mi jednou dveře neotevře, když zazvoním.
Že svět podobá se hořícímu domu.
Tak pomalu, to jsi mi vždycky říkala.
Ta zkřehlá slova, že právě Tebe.
Že je to dětské hřiště pro dav cikánů a strašidel.
A zítra zas a zítra zas a zítra zas.





***


To křečovité opakování.
To opakováním rutina dělá mistra.
Ty všední dny.
Najednou jsou jen ty všední.
Můžu a nemusím.
Ne já, ale jak Ty chceš.
Souznít.





***


Králi zasněnému.
A jeho hlava uťatá.
V dlaních zlaté slunce.
Jsou to znamení na cestě.
A všude kolem stojí kouř.
A noc je a jsme dva.
Když jsem zametal schody do kostela.
Zrozenému z otce.
A pak ten zmatek vlny chaosu co šplouchá na maják.
Neboj se a pozoruj, je to jen trocha vody.
Podívej, jak je všecko chatrné.
Je zázrak, že to drží alespoň chvíli pohromadě.
Tak dej mi alespoň tu chvíli.
Chvíli než se rozední.
Tu chvíli, než jeden vedle druhého zemřeme.
Ty důvěrně známé tóny.
Má tvář, ta pravá.
A na dveřích cizí jméno, cizí jméno na zvonku.
Ke snům víc a blíž.
Stopy ve sněhu.
A víc nic, jen pohyb a barva.
Člověk ve světě, svět v člověku.
Něčím se stát, taková pošetilost.
Tak jen to pouhé, trochu a upřímně.
Zrovna když nebe křižovala letadla.
Sami proti všem, v letu hoříme.
Když už je po boji.
A země zakletá.
Vrány co do mlhy krákají.
Sedím sám u stolu a Markéta.
Že nás nutí sklánět hlavu k zemi.
Že sotva jsme se našli, jsme zase ztraceni.
Ani kabát si nesundal.
Žena růže píseň kost.
A tam v dálce je, jak se to jenom řekne?