Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Dan Jedlička: Patiny vztahů pod nánosem jistot

neděle 15. března 2015

Když jsem před několika týdny domlouval s Olgou Stehlíkovou její příspěvek pro Nedělní chvilku poezie, poprosil jsem ji, aby mi doporučila pár dalších zajímavých autorů. Jedno z prvních jmen, které uvedla, bylo Dan Jedlička (* 1973). Za nedlouho po tom, tento týden, se Olga Stehlíková i Dan Jedlička stali dvěma ze tří autorů nominovaných na cenu Magnesia Litera 2014 za poezii. 

Přinášíme výběr devíti básní z druhé, poslední a na Magnesii Literu nominované sbírky opavského rodáka Dana Jedličky - nazvané Sbohem malé nic - a vydané v nakladatelství Perplex. Píše se v nich o bitvách s plastovými samopaly, o noci strávené s ošklivou ženou, o tom, jak vypadá odstup zralých let ve středním věku, či o patinách vztahů pod nánosem jistot.

"Hlas Daniela Jedličky, básníka, překladatele z angličtiny a nakladatelského redaktora, se v jeho druhé sbírce jeví jako vyzrálý a poučený, s čerstvě nabytým právem odstupu. Bilance dětství, dospívání i středního věku se s hořkým vtipem vypořádává se životními ztrátami a zisky. Sbírku charakterizují všední, univerzálně rozpoznatelné situace, jež básník glosuje se suchým humorem, který přiznává britskou inspiraci, ale nevyhýbá se ani sarkasmu a humoru černému. Básníkova výpověď je v pevné rovnováze se zvládnutím básnického řemesla: jeho přesné, pointované texty, podávající obecný důkaz o slabosti a marnosti lidského počínání, si na české básnické scéně našly výsostnou niku, jak čelit konečnosti, vzájemnému míjení a smutku s osobitým šarmem," píše se v oficiálním zdůvodnění poroty Magnesie Litery (zdroj: Literární noviny).

(foto: Ondřej Lipár)











***


při bitvách s plastovými samopaly
nechtěl jít nikdy nikdo ze hry.

dyť už jsi dávno mrtvý, padni!
říkali ti,

a ty na to:
nejsem, tohle bylo vedle!

kdo v tom uměl chodit,
vyhádal ještě jeden život.





fakultativní výlet


zvláštní: doma se všechny ty
barevné brožurky tváří,
že tam na nás bude něco čekat.

ostrov byl ale nesmyslně malý,
ostatně jako všechny věci,
které jsme si cestou vysnili

a které v ceně polopenze
zřejmě nemůžou být úplné.
v čase zbylém do odjezdu lodi

jsme tedy pili svoji
promlčenou kávu
a psali pohlednice těm,

kteří tu s námi mohli být,
kdyby tu zrovna nebyl
ten druhý.





píseň kosmická


zlomilo se to někdy v sedmé,
když tě postupně přerostli všichni ostatní kluci,
a protože ses nemohl bránit,
udělali tě nástěnkářem.

doma pod dekou jsi intenzivně myslel
na své budoucí první ženy
a po večerech vystřihoval fotky
kosmonautů ze spřátelených zemí.

ještě dlouho tě pak při souložích
strašily ty usměvavé tváře ve skafandrech,
jako by ti chtěly připomenout
hermetickou uzavřenost tvého světa,
nedosažitelnost okolních planet,
dědičnou neschopnost třídního nástěnkáře
bít o jakékoli mříže.





a co vy tady tak sama?


na Štědrý den se zhádali
tvoji blázniví vaši.
babička práskla dveřma,
že vás už nechce nikdy vidět,

máma si vzala prášky,
táta, jako už tolikátý rok,
nepřítomen a omluven.
do ztichlého bytu říkala cosi televize.

když pak v poloprázdném baru
před tebou přistál první panák
od zdaleka ne filmového cizince,
byl to ten hezčí dárek.





expres 152


ranní dělnický nátlak. sedáme
do jídelňáku hned ve stanici.
kuchař je pěkný výpitek:

mám jenom párky, říká
a holku od adventistů
posílá do hajzlu i se srdíčkem.





brno


a u Čáry je potkám zas.
bubínky,
zvonky,
mnohohlas:

hare krišna
hare krišna
krišna krišna
hare hare.

říkám: chlapi,
muzika dobrý, ale
ty texty,
ty texty!





spát s ošklivou ženou


tak jako psovi dáváš kolem krku kornout,
aby si nerozhryzal
svůj právě vykastrovaný život,

někteří lidi zhasnou,
aby se to celé mohlo
nějak odehrát.

hlavně se neptat,
to jsem pak
šifrovaný jak telegram:

jsou věci, co nahlas neřeknu
ani za zlaté prase,
ani potmě.





***


věděli jsme, že máme
sotva tři týdny, než odjedeš
studovat do Němec.
taky jsme věděli, že nehrajem to fér
na ty, co jsme s nima zrovna byli.
naše jednogenerační vzdálenost
nás naplňovala obavou
větší než dvougenerační domek,
ale čas byl tentokrát
náš užitečný idiot:
stihli jsme šestkrát kafe,
čtyři výlety do blízkého okolí
a jednu noc končící u podmínkových vět.
to se nezapomíná.
až za pár let
přijedeš s doktorským glejtem,
budu k tobě vodit svoje děti
se spalničkama.





střední věk /1/


máme ten odstup zralých let:
větráme krátce, leč intenzivně,
perem na třicet,

už si nepřinesem z tahu
kdejaké svinstvo.
patiny vztahů pod nánosem jistot,

milujem vlajky na půl žerdi
a lásky na půl plynu.
víme, jak nepřiznávat vinu

/i kdyby byla z našich vin/
a kdy dát pravdě jméno
a kdy pseudonym.