Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Olga Stehlíková: Téměř všechno bylo v plánu

neděle 22. února 2015

Literární kritička, editorka a redaktorka Olga Stehlíková (* 1977) přispívala knižními recenzemi do deníků (MF DNES, LN, Deník), později do literárních časopisů a serverů (Tvar, iLiteratura, Wagon, Literární). Je jednou z editorek revue Pandora a jako redaktorka pracuje pro různá česká nakladatelství. Mimo jiné i pro Host, kde se podílela i na editorské přípravě výboru Nejlepší české básně roku 2014. 


A právě k tomuto sborníku, jehož definitivní podobu určil básník Petr Hruška, napsala obsáhlou esej o stavu současné české poezie. Esej, která je svojí snahou poctivě zmapovat veškeré tuzemské básnické dění ojedinělá jak rozsahem, tak i podařeným výsledkem.


Jakou poezii píše žena, která má o součné české poezii takový přehled? "Téměř všechno bylo v plánu / toto jsme nestihli / ale uděláme to příště (...)"


Olga Stehlíková vydala v nakladatelství Dauphin v roce 2014 svůj "pozdní debut" nazvaný Týdny. Z ní je i větší polovina zde uvedených básní. V úvodu najdete například "předěly" z této sbírky. Poslední čtyři básně jsou doposud nikde nepublikované novinky.


(Foto: Vlastimil Bret)














***

ve všech ohledech mám nějaký úspory 
budeme spolu, dokud nezemřeme
naše majetky potom splynou
v jeden třípokojový se šlehačkou, jmenovkou a rachejtličkou





***

když jsi volal, ruka jak kanál
zářící obdélník hypnotizovala
dokud nezmlknul

pak jsem to myslím zvedla





***

myslela jsem na to 
jak jsem si představovala, že cítím
jak mi v břiše roste náš syn

pak jsem usnula – mohlo být k půl páté





***

tvůj deník jsem si přečetla
bylo to jako dívat se do tlamy
která nedávno žrala syrový 

tak solím, pepřím tvůj tatarák





***

eště si sa neoženil
už ťa žena bije
do očí svou 
setrvalou





***

z vody se noří
neduživé dítě naší neurotizované lásky
něco mluví italsky, už kluše

vidíš ho





***

až se zas vrátíš
budu jiná
branku budu zavírat pravou rukou
pozdravím tě: ahoj
ahoj miláčku






***

(rapový refrén, zlatým prstenem)

prudký ston
židle Ton
řeči kách
až jde strach
vyber víc 
od jepic
na kolej
hlavu dej
hrdlička cukrú
letí vstříc šutru





prales

(blues)

uličkou oscilují opičáci
šněrují vlhkou botu noci
ráno ji utáhne v nártu kocoviny

visí jim na zádech, tisknou ji v podpaží, sedí jim za krkem 
a loupe banány
jejich mozků po vrstevnici

než je povalí na obrubník
dá jim blahosklonně kousnout

slyšíš hlas radoslava brzobohatého, jak to citlivě recituje
tenká prasklina jeho rtů krájí slova na plátky
studiová obloha v polka dot velké večerní

panák je malá sklínka, jako pro panenky
vystrojíš jim žíznivou tabuli v kartonové krabici hospody
které říkáš ta naše

nohy jim ohneš v plastových kyčlích a posadíš je všechny vedle sebe
i tuhle, soňu z ruska, kterou jsem ostříhala
už jí nenarostly

nalij ještě
soně se rty nalakovanými matčiným plesovým lakem
francouzské značky
byla to báseň





tadam tadam 


jedeš
nevystrkuješ za jízdy hlavu
už šátrá lokomotivou po nejbližším nádraží
osahej si to, jestli ti to ještě drží
přilož hlaveň básně k čelu a vystřel
jelito, kopyto
na mříži cedule: nekrmte mou ženu ničím! vypadá hladově, ale dávám jí několikrát denně!
do tmy bude hotovo
otřeš si prsty do nohavic
to nevadí, nic se neděje
s tím si nemusíš dělat žádné
radosti
na tácech mezi vagony zjistíš, co pro tebe život znamená
tadle průvodčí má dobrej spodek
přítraťný pes ani nezvedne hlavu





***

když odhalíš stud, přikryju vás teplem
sáms ho vydýchal
zvednutými vlasy odhalím si krk
– jako bych ti zárodečné vejce podpatkem propíchla
vyliju-li se z břehů, nahrneš mě zpátky

vedeš si mě městem
s hnusným pocitem, že tě táhnu
zabaleného v psí dečce
granule z masokostní moučky chroupám
v podpaží pikslu z plechu na ně

vyvalenou kýlu řeči
zatlačíš plochým palcem do pupíku úst
způsobně vyvětráš
ještě než vejdu do krajiny, kterou mi laskavě určíš
do té, co leží opodál a protéká jí řeka z šutrů

pak to celé odevzdáme bytu
vystřiženému ze šablony domu
vystřižené z matice města
vystřižené z dekoru krajiny
máš to všecko z časopisu abc
co se válí támhle pod stolem
pohodils ho tu, když ti bylo dvanáct
tvoje matka ještě byla
koupila ho v trafice od stařeny s ledovýma rukama

rychle to zaklapni
jen krátká ukázka tvaru možné lásky

tichoučko

už s tím nemám tu čest
mám s tím jen co do činění
peřinu ega ti před spaním
natřesu rytmicky





***

všichni už pověděli
prořekli se až do vedlejší místnosti
kde vemlouvavě hovořili jeden do druhého
         
     byl to salonek:
slova vstupovala do buněk jako zákeřné vitamíny
beranidlo jazyka je vytlačovalo na vzduch, který okamžitě vydýchala
ústa je formovala do neznámých geometrických útvarů
hlavy pod vlasy pospávaly slyšíce ze sna
     Plyšová pouta za 49!
     Skladem 
     Expedice ihned

přebytky vyloučili močí
nebo zapsali písmem
tichým jako vlak





johann


vejdeš do kostela –
a zachvátí tě vítr

silný
vítr

že máš někam jít
zřejmě něco musíš
časem nadiktuješ devět dopisů
ale teď ten vítr
špatně rozumíš

čistíš doma kuře – a právě když nadíváš
zas ten vítr
zvedá vrstvené ubrousky na stole
oblaka za oknem do zahrady se rozevřou
a tam spatříš tu tvář
naléhá, cosi ukazuje
ústa mluví
slyšíš hlas:
markéta, kateřina, gabriel. sousedovic dominik s natálkou

pak zas v ložnici svlékáš manželku z brnění
štít, kyrys, sabaton
než ji pohladíš, odloží meč na noční stolek
zrovna stahuješ chránič levé holeně
a vítr, ten silný vítr

jdete s firemní kartou na pracovní oběd
bude jednání
– a znovu: vítr, vítr, vítr

miluješ zdenu z účtárny,
tak jí to v bufetu sdělíš





***

víš, miláčku, když se na mě takhle díváš
prosím, lásko, takhle večer mi už nevolej
stačí se mě, zlato, pořád neptat, co mi je
hrozně mě to stresuje

zlato, je v tobě strašný neklid
měla by sis, miláčku, zajít k psychiatrovi
víš, já ji mám pořád v srdci, Karolínu
je ve mně, přál bych si, aby tam nebyla
   ale je tam
   ale už míň
   ale je
ty víš, že tě mám moc rád
a jsou chvíle, kdy k tobě cítím velkou lásku
moje nejdražší, za všechno můžu já, jenom já
ty moje výkyvy, máš to se mnou strašně těžký
jak to vůbec můžeš snést
možná bych měl zase brát ty prášky
a nechceš si zajít na psychiatrii? ten tvůj neklid
neznám druhýho tak úzkostnýho člověka
byl bych raději, kdyby ses na mě takhle nedívala
máš strašně upřený pohled
a Karolíně umřela rybička
strašně mě to vzalo, a tak teď na ni pořád myslím
na všechno to hezký, co jsme měli
víš, kapřík okrasnej, sebralo mě to
máš krásný stehna, jsi moc krásná
a ten zadek
Karolína byla můj život, moje půlka, moje žena, domov můj
je to, jako by mi umřela
ty jsi moje půlka, moje štěstí, moje žena, můj domov
my se nemůžeme rozejít, to by ve mně něco definitivně prasklo
to bych se někam propadl
my spolu nemůžeme být – v našem vztahu je od začátku strašný napětí
ona mi strašně chybí, mám ji v srdci
nedívej se na mě tak
půjdeme na procházku?





***

téměř všechno bylo v plánu
toto jsme nestihli
ale uděláme to příště
o víkendu, v neděli
zas brzy
nevhodná jen prudkost
proudu moči z vedlejší kabinky
tolik odteklé energie