Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Jaroslav Erik Frič: Nejdelší píseň je tíseň

neděle 25. ledna 2015

Moravský básník, hudebník, nakladatel a organizátor festivalů undergroundové kultury Jaroslav Erik Frič (* 1949) vydal na podzim minulého roku sbírku Jsi orkneyské víno
a jiné básně (1996–2010). Ukázky z ní přinášíme. Zazní v ní například: "(...) Piliny na zemi a v pivě ohřívák (..)" nebo " (...) kdyby nebyl ráj nebyli by básníci / a naopak (...)" či "(...) nejdelší píseň je tíseň (...)". Tolik pro ty, kteří chtějí ve zkratce vědět, o čem Erik píše.

A jak píše Jaroslav Erik Frič o své poezii: 

"Orkneyské víno. Mimoděčná metafora, slovní spojení evokující něco nemožného, něco, co je, ale jen pod napětím nedosažitelnosti, jako onen maják v knize Virginie Woolfové. K tomu rozepsané fragmenty básní, jakoby na pokračování, "filmový pás" života, vzpomínek, okamžitých zkratů, metafor, obrazů. Píše-li člověk poezii v padesáti, je to něco dočista jiného než v osmnácti. Je tam zkušenost, opakování, melancholie stíraného pelu motýlů je již dávno změněna v pach spáleniny z nočních můr, troskotavších ve svém přílišném prahnutí po pozemských světlech, v jejich devastujících plamenech. (...)

(Foto: Vladimír Smýkal)

















Jsi orkneyské víno

I

Skřípavé ticho zdí
žaluzie protažené mimo prostor a čas
jak skončils
jak začals
lásku vyznávat barmanovi
faktury z psychiatrické léčebny
básně na balicím papíru
jak uniknout chmurám
podoby anděla hledat
dohledávat v tichosti
peříčka zachytit
jak je ti když musíš znovu vstávat
ještě jednou
ještě dvakrát
jak je ti když tíseň v žaludku
v zrcadle zimnice
jsou snad v mém životě dva lidé?
jen pachuť po doutníku zůstala
Kenneth Patchen říká že básně jsou popelnice
do nichž odhazujeme svůj život
jak začneš
tak skončíš
turbulence hvězd
helikoptéry času
déšť neustává
voda s listí teče na plochu jezera
kapky se slévají v konkrétní vidinu
a milosrdenství Tvé je Pane nekonečné
to milosrdenství jež rozšiřuješ nad námi
nad hlavami schýlenými k hodinkám času
na konci stezky čekám celou věčnost
tvé ruce jsou zimou promodralé
lahvičku s tinkturou svíráš
jak dlouho ještě Pane?
není návratů
vrávoravě zraněným krokem
do temna posledního nástupiště
ale na kterou k čertu kolej
život vteřinami rozkrajovat
jak dlouho ještě Pane?
vědomí hrany probrušuje krystalkem soli
jak dlouho Pane ještě mě tu necháš?
nad ránem slyšívám chrapot chůze po řežavém uhlí
vůni dehtu podzimní v naší chudobné čtvrti
světa kde všechny čtvrti jsou chudobné
rozevřené hlubiny času při rvačkách v ulici
nůž otvírat uvnitř i vně
život na tenoučké niti roztetelený
byla sobota když můj otec umřel
na neděli měl v kalendáři napsán úklid
a dál už nic
život na vlečných lanech tažen smířlivě
míval jsem kdysi rád nápis Brouk a Babka
jméno obchodního domu v dětství
toužebných významů
kdesi daleko od reality
slova za životem
dívám se jak dopíjíš čaj z velkého hrnku
tak pomalu jak děti dopíjejí
jednu takovou báseň napsat
v ozvěně slov Brouk a Babka
jako by mohlo být návratů
ponoření do těchže ponorných říček
s hlavatkami a s věky hlazenými oblázky
jméno domu s těžkými závěsy ve vchodu
barvy temné modři
za nimiž bylo tušit haldy exotických koberců
mezi zrcadly a visutými schodišti
s chromovaným zábradlím
jak zajímavá může být dnešní nuda
kde chybějí jména Brouk a Babka
poprvé a naposled slyšená
jako když dopíjíš dlouze a pomalu
zbytek čaje z květovaného hrnku
jako když mluvíš ztišeně zpod temných vlasů
když odcházíš pootevřenými dveřmi
do smutného světa
protože jak začals tak skončíš
jak orkneyské víno
mé okoralosti útočiště
k mému zahanbení a slabosti
ale ty Pane jsi orkneyské víno
navždy orkneyské víno

(...)





Na každý den napsals smrt


fragment

V tříštivosti hvězd a nedohledna
shledávám zbytky amalgámových kostí
zbytky angažmá která nebyla
pod pokličkou náhod
jako smích přes stůl nedělního oběda
v dobách kdy ještě nedělní obědy bývaly
na žádnou příležitost nečekat
příležitost jako smrt utopením
jen jedna z verzí reality
na chvějícím se chvostu času
na chvostu psího času
kdy člověk by ven člověka nevyhnal
pod bucharem dnů tak sobě podobných
pod pokličkou nedělního rána
stýská se po plástvích nedělních paprsků
po čistotě nezkaleného nasvětlení
do nedělních záclon
nesahej břitvou do reality
jediný útěk je dovnitř
k úzkostnému chvění
mezi křepelčími vajíčky
a nedodraným zimním peřím
opentleným báchorkami a rykem po štěrku
jediný útěk je dovnitř
i ten hostinský ventilátor se chvěje dovnitř
znavený nádražním prachem
piliny na zemi a v pivě ohřívák
nic se nemění
všední den nese svůj urousaný pohřeb
k propasti hloubené anděly
ale obývané démony
umíráček neděle a chvost andělského času
ale právě v neděli tě potkávám
náhoda k náhodě se neznajíce
o čem mluvit
co vysvětlovat
latinsky říkat i činit je totéž
a někdy bytí nelze jinak usvědčit
v dlani podržet
slova říkají zoufalství činů
a činy si zoufají slovy
deklamujíce bídu a trápení
opuštěná jako bicykl uklízečky
před Zemskou knihovnou
v nedělním podvečeru kdy na ulicích pusto
někdy jenom těch slov se chytáme
abychom vůbec byli
abychom vůbec někoho měli
a stud nás nedrásal jako pahýly vyvrácených stromů
servaných vichřicí ze země povrchu
jediný útěk je dovnitř
ač má rysy ukolébavky marnosti
jehličnanů jehliček strojového času
jesliček s prosušenou otavou
s hrudkami soli konejšícími zapomínání
naši touhu po nesmrtelnosti
mám tři peněženky a žádné peníze
a vidím jak pramálo mi to vadí
cituji kameny a ptám se
zda mramor může plodit
a kde vlastně ty žiješ?
jenom o lásce píšu
vše ostatní je slovník synonym
ďáblových odkazů
doporučené vzkazy dostáváš
důvěrnosti o kterou nestáls
kotva by snadno se zvedla
kdyby jaká byla
jen nepohodlný rozžvýkaný potos
ficus benjamina
jasmínový šampon
pasta na zuby z Indie
z Indie které se nezbavím
ač toužím po Itálii
udiven že ještě žiju vycházím do deště
jako před čtyřiceti lety
je to málo nebo mnoho
kdyby nebyl ráj nebyli by básníci
a naopak
další nepřiznaný citát
a ten celý svět je stále ještě přede mnou
stále ještě vědomě přede mnou
svět který čeká na záchranu
milosrdných květin
jemně proplouvajících rybek blaženosti
smutnících ptáků
trylků lidské bolesti
smrtícího váhání
a ten celý svět stále ještě přede mnou
neříkal jsem ti že miluju Itálii?

(...)





Bílý betlém


Ticho rozbřesku
bílo šírání
krotká zvěř automobilů
oddychujících před ranním non-stopem
dva stupně pod nulou
a stále jako by bylo kam jít
klávesy marnosti
jen černé klapky
na očích
a zmrazky na cestách
v kročejích dnů stále ještě vnořeni
máme jen jednu z verzí života
a okoralé kůrky vzpomínek
jižní rytmy a pot v podpaždí
a oceány lačnosti
ticho uvnitř horka
na povrchu mráz
co vlastně všechno je třeba
máš v pokoji pouhých pět knih
co potřeba
máme s sebou
ta věčná potěcha z viaduktů
závratných oblouků nadmořských mostů
ty jsi mé ucho i můj čich
dokdy ucho
dokdy čich
neděle mírně natrávená páchne jak včerejší zvratky
a v každém městě nás zavřeli do klece
v minusových hodnotách přílivu
a v příbojových vlnách vzedmutí
kdy ponorná čára lodi je neznatelná
stále jen lodi
a příboj a čas
a policejní hlídky u Baltského moře
vajíčka s majonézou
řev do noci
a zpěv do ohlušujícího ticha
je možné že by život tak rychle prchl?
kde byl kde je?
bílý odlesk cestování
lunapark v hlavě
dávno v dálavách ponořené kraje
a říční kanály
vždy teď a tady
na milimetr přesně
jako by bylo kam jít
než rozstříleny budou kuželky života
našeho života
rukou něžnou a vražednou
života kterým beránka proti srsti hladí
moje tělo je tvoje tělo
vezmi si ho jaks ho stvořil
vem si ho
chvějivost nenávratna
předtím a potom
jak zvláštní jsou kontury času
který trvá a vzlíná k hrdlu láhve
sicilského vína s barevným potiskem
rovnou pod Etnou
po půlnoci hledám ještě něco
v cizím životě
kreditní kartu zapomnění
někdy i pochopení může být nepochopením
šestý díl pustiny
zatím nepublikovaný
v dozvucích války
která neskončila
už jen na svatých obrázcích mi záleží
na pozlátku které mi marně vyčítají
a další zločiny
a splývavé ticho šílenství
kdy slova kradená se vkrádají do soumraku
potemnělé divizny slovních komunikací
nehodící se škrtni
vybělená místa na stupních poražených
na věšáku slimáci z Prokopského údolí
které do roka stihne sídlištní mor
a lepra civilizace
smaltová tabulka s číslem 18
nejdelší píseň je tíseň
a tísňové volání
volám sám sobě mobilním telefonem
a ptám se kde jsem
hnijící zuby a nehnutelnost mládí
v tom městě zoufale malém
kde jediné pivo se dá pít v baru U stromu
kde žádný strom není
guláš a výpečky pro dělníky
kteří scházejí z malých osad v horách
do náručí pekla
sedím dlouze a bez jediného rezervního programu
padá soumrak a mraky ztěžkly
ostrůvky sněhu jako mrtvé labutě
jdeš ztěžka a stále víc udýchán
tvá dosud důstojná slova civilnějí
ale proč by utrpení mělo být zelené
ostré a na špičce vyhrocené
když snáší se popílek
dehet strážních ohňů
na kopcích temných a výstražných
rozsvěcují se lampičky v kraji Romagna
„chápete vůbec velevážený pane
co to znamená když člověk už nemá
vůbec kam jít?“ praví Marmeladov
marmeládou smíchu a života který nezhasíná
monolog smíchu
jenž značí Izák
tedy smích
muzeum hraček v Scarborough
dřevěné úzké schody
a ulička Psů a kachen
a hrob Charlotty Brontë
tak rád bych někde nechyběl
a nakonec chybím všude
všechny mé noci se vynořují u kina Elektra
týž vítr v ulicích
tentýž prach v tváři
na pípě hoří chmel
i personál z bordelu odchází
a bolest nitrožilní aplikace
smutno jako po cirkuse který odjel
tramvaj tě citlivě prozvoní
je po půlnoci
a stále jako by bylo kam jít
nevěsta ještě v bílém
skočila pod vlak
tak maličká v té náhlé smrti
jako bych přestal dýchat
kdosi mi utírá sliny z koutků
a kdosi jiný mi utíká ze života
periferní vidění
nádražních budov v šedi a temné červeni
vivisekce předběžná a literární
jenom rouhání zůstalo
a nevěsta v bílém na ranních kolejích
závoj ještě nevychladl
a družičky v dálce dosud zpívají
na levé vzhůru obrácené dlani
hospodský tác s whisky v těžkých sklenicích
jedna se odpoutala
nebo dvě
bezhlese padají
tříštivě se lesknou sklíčka nenapravitelnosti
a toho medvídka si vezmi
a šňůru prádelní
a kolíčky a cucavé bonbóny
a nástěnné hodiny
motýlí ticho a hospodské rafije
života který byl
života který bude
života který je smích