Petra Strá

neděle 21. prosince 2014

Petra Strá (* 1979) je surrealistická básnířka.

Napsala sbírku Volavka (Host, 2013).

Nyní vzniká její nová sbírka s názvem Vríka, ze které je i autorčin výběr:

"Je to sbírka o stvoření světa, hodně se tedy zabývám Smrtí... jakož i Bohem na druhé straně. Sbírka je vlastně jejich dialogem... (vnitřním... vnějším...), jsou to hodně fyzické, tělesné básně... ale pořád ten můj rukopis zůstává super-abstraktní, a zvukový. Vríka je vlastně vášeň, která je třeba ke vzniku, ale i k umírání..." 










/

Vríka, šílená voň snáší med, miska se do sebe stáhla
z papíru na stole vystříkl jed, v noci ta vríka omládla, vrríka
půlení slov žíly a kov srdeční pěny i másla
ze schodů vyšel měsíc jak nov
vríka si sedla a zhasla





/

Její tvář
světlo které zhaslo: není už ale tušíme kde
nevěsta jednoduchá má vlasy vyčesané ale překryté
její obličej kresba suchou jehlou
má ruce dlouhé a úzké které svítí
má šaty rozpuštěné a visí dolů
drží se země jakoby do ní vrostlé
nic neříká dívá se
zčernalá
střídmá
tiše

Sedí u stolu se zrcadlem
chystá si černou vodu umyla v ní nejprve slunce
ráno vylézá ze špinavé vody
aby si mohla umýt vlasy

ve vlasech má suché vlasy
na důkaz že ještě jsou
barvu těch vlasů nebudu prozrazovat
viděla jsem zacuchané vlasy
krásné trsy trávy teprve z nich slézal sníh………






/

Svoje prsa si odložila na šípkové trny
gar luma
jako složenou zbraň
jako otočení
jako dvě vlny

svoje prsa si odložila opřená o skálu
oddechuje
břicho plné šípků
zašité pěknými korálky

svoje prsa si odložila na šípkové trny
gar luma
svítí jak píchnutí
jako nová hvězda
jako nová červená obloha





/

Ruce na ruce oči krémové
a to čelo tak blízko mě
řasy hlasy kulaté šupiny rozbité kladivy na hladině
poklad je ukrytý v mojí válce dálce srdeční krajiny
takové nádechy nohoře do špičky
boudy se zaleskly
na zahradě






/

Naše sexuální propojení
mravenci přeběhli
do ramen klovali ptáci
do boku stiskl bezzubý chrup
který se zrovna vynořil od někud z vody
dodělávám tvoji bradu ještě se trochu drolí
tvoje lokty se podobají
bílým kamenům
ořechům
moři co tady leží pomoc:
na zemi mága říz
a způsobil mu jámu plnou vírů
ve tvářích důlky hryzá
maraka dobrá jak sen
líbí se nelíbí co tady zmiz
smích je síla napůl temná
jako nohavice komín
do níž hlava zebřic slézá
smích je vrtulí v horku
kohoutem o zemi dvorku
si jen tak plácnout





/

Jestli tak, rozříznu mrak a budou z něho padat celé kusy
a středy hvězd přivážu na provazy
a budu za ně tahat, připomínat
jak indiáni oslavují svoje slunce
ale bude to jeho jiná podoba
noční temnější a smutná
sin tá sintá ve na / kolena plná květů
sin tá sintá ve na / první žena připomíná sedí a bojí se
sin tá sintá ve na / kolena plná květů
sin tá sintá ve na / první žena připomíná
smrt
sinkará místo kolen
na ocase jen holý kmen
sin tá sintá ve na
kolena plná květů





/

Vstávat z polohy
ve které děti dřímají uvnitř
jakoby svět překryl lék z nejsilnější
byliny a čekat na světlo
Tento čas nejlépe promilovat
docela nečekaně s kýmsi
neznámým
a potom se postarat o celý dvůr
anebo začarovat schody všech
činžovních domů
Ve městě uprostřed lesa
složeného z několika větví čekat
než se rozevře mech a než vlak
vytahá za uši a postaví do kouta
Spolužákům vezme dech
a všichni tam ve svých lavicích umřou
jejich balónky se lepí
k nebi jako magnety






/

á pa ná ta kare tea
á pa ná ta kare poď
á pa ná ta kare tea
utržená jako loď
Tak prý jsi ryba, hledám tvůj výraz:
leží u dna vyjevená studna, á pa ná
už budeš
utržená kličkuješ mezi spermiemi slunce
stejně tě jednou chytí
a provléknou skrz
lekavý rybí stín tvou řití tvůj klín
jak nebezpečná
jsou všechna vábení





/

imer ven ga véda choroba
sama se stiskla do zubů klů
imer ven ga véda vyletí
za ruku prášek z mých kroků
ruce jsou naproti tobě stále
ve vzduchu tykadla král
imer ven ga véda choroba
ve vzduchu tykadla zvuků