Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Zaklepal Kozelka na nebeskou bránu...

neděle 19. října 2014

Ve středu 15. října jsme se rozloučili s básníkem, spisovatelem, performerem a nekompromisním umělcem Milanem Kozelkou (3. listopadu 1948 Kyselka - 5. října 2014 Praha). Na pohřbu v Nové obřadní síni Olšanského hřbitova či na následném rozloučení v Milanově oblíbené hospůdce Sokol na Smíchově zazněly texty věnované jeho památce. S památkou na Milana se objevily i další, některé na sociálních sítích, jiné jen tak někdo nosil po kapsách. Uvedené texty mi jejich autoři přímo poskytli nebo je veřejně sdíleli či četli. Domnívám se, že by bylo dobré, aby vyznání zůstala zachována a nejlépe pohromadě. Je to dokument té chvíle. Proto jsem je sestavil do tohoto bloku. Zastřešeného Milanovou fotografií od Jaroslava Diblíka, která stála před rakví a potom odpoledne na poličce nad hlavami společnosti v Sokole.






















Václav Kinský

V nebi je od 5. října pořádek


Zaklepal Kozelka na nebeskou bránu a než se stačil rozkoukat po dlouhém sále, pořvává na něj od plnýho stolu, odhodíc nenačatou slávku do kýblu se šampusem, Karásek ze Lvovic: „Hele, konečně básník! Pojď k nám!“
Antonín Novotný si Kozelku měří přes rameno a utrousí ke Karáskovi: „No, jen ho moc nevítej, von nám ten marxismus jenom předstíral...“

„A to téda prrr..“ vložil se vysokým hláskem do řeči Egon Bondy. „Jeho přínos k osvětlení aspektů levicového terorismu, kombinovaného s užitím masochistických undergroundových lidušek, je v současném uměleckém zpracování jsoucna  zcela v rytmu a měl by sedět u nás!“

Kozelka si je měří tím svým kukučem, sápe se po prvním pivu, který považuje za volný a promluví konečně: „No klucí, vaše pojetí ducha i hmoty jsou poněkud nemoderní... nemáte někdo burku, nejlépe maskáčovou? Nechal jsem si jí v Humpolci...“

Od vedlejšího stolu vstává Jakub Arbes, již notně podroušen.  Podpírán Meinhoffovou přehazuje Kozelkovi novou burku, kterou právě vytáhl ze svého cylindru, přes hlavu a líbá lem roucha jeho.

Meinhoffová beze slova Kozelku pevně obejme, až Milan vyjekne, a vtiskne mu do ruky kalašnikova s tlumičem...

„Tady to jde?“, vykulí oči za brejličkama Kozelka udiveně a prohlíží si zbraň, kterou drží v ruce poprvé.

„Napiš s ním definitivní báseň!“, šeptne mu do ucha Meinhoffová a poklekne před Arbesem, kterému zkušeným hmatem vytahuje z kalhot zduřelý úd.

„To tady taky jde?!“, pozoruje její konání zaujatě Kozelka a vrtí nevěřícně hlavou.

„Co by to nešlo, Milane“, culí se Mejla Hlavsa, kterýmu Martin Jirous právě zkouší nový klobouk, zdobený stránkami z mykologického atlasu v secesním stylu.

V tu chvíli Bondy chce ukrást Kozelkovi samopal, Milan jeho útok hbitým chvatem odráží a tluče ho beze slova do ohnutých zad zásobníkem. Arbes a Meinhoffová se do bitky snaží zapojit tak, jak jsou a padaj Kozelkovi v jednom kozelci k nohám. Mejla se směje, Jirous se svlíká a pokrývá něžně ty dva svým dlouhým děravým svetrem s vyšívanejma labutěma.

„Vy jste mi povedená partička...“ dí Milan potěšeně a hledá očima Jacka Londona a Chalupeckýho.

Ti staví u dalšího stolu s profesorem Machovcem jeřáb z Merkura a lámou při tom do sebe jednoho panáka za druhým ...

„Budu tady muset udělat pořádek!“ zasyčí Milan a práskne půllitrem o stůl. Celý nekonečný sál ztichne.

Od výčepu zakňourá do ticha tlustý prelát Pauly: “Mistře Kozelko, ještě jedno si dáte?“

Dva týpci sedící na baru na sebe významně mrknou. Kozelka poznává Richarda Weinera a Karla Čapka – „I tohle tady jde – že černoprdelník je za barem a točí pivo?“ ptá se jich Milan a oni jen pokrčí rameny.

Přitočí se zezadu ke Kozelkovi Ginsberg a šeptá mu za hlavou lišácky: “Milane, kluku zlatá, mně už to zmáhá – nechceš to tady za mně vzít?“

Milan svlíká burku a rozzářenýma očičkama kouká až na nekonečný konec toho podivnýho sálu.

„Tak aby bylo jasno, čuráci – ode dneška budou sedět levičácí vpravo a pravičácí vlevo!“  Vše dotvrdí zarachtáním uzávěru kalašnikova a dodá s úsměvem pod vousy: “Všichni jste houbaři!“.

Než usedl k malému stolku, uprostřed těch nekonečných řad stolů, všichni se poslušně dle svého domnělého přesvědčení přeskupili.
Tlustý prelát Pauly postavil před Kozelku dalšího zrzavýho kocoura, ten odložil samopal, zhluboka se napil a otočil se k Bukowskimu s Vonnegutem, kteří zrovna něco kutili pod jeho stolem: “Hele a kde jsou ty zmrdi, vo kterejch jsem psal?!“

Než se klucí z Mannhatanu zmohli na odpověď, prelát snaživě zavrkal: „No přece v semeništi zmrdů, Mistře...“ a ukázal významně palcem dolů „..vracíme je pravidelně zpátky na Zem!“

„Tak takhle to teda je...“utrousil pro sebe Milan Kozelka a začal do psacího stroje kalašnikovem vyťukávat svou definitivní báseň...





John Bok

Vigilie loučení


Zase se zastavil čas
a scvrknul do nicoty

když odchází přítel
nezbývá než odložit
všechna rozhodnutí

z rázu není důležitějšího
než rozloučení
z trácí vše význam
v neopakovatelném poznání
že je to napořád

už nikdy se nebudeme
spolu smát lidské blbosti

už nikdy nebudeme
spolu číst básně

už nikdy se nebudeme
společně radovat
z velkolepé krásy
ulicemi plujících
ženských prdelí

a hádat se o maličkosti

ani to pivo poslední
si spolu nedáme
i přesto
žes tu stále s námi
skrzeva knihy
a básně v nich

v paměti krajiny
pokérované stopami
tvých pavučin z nití
a topořením holí
v prudké Ohři
a vším, čehos se dotknul
rukou i slovem

založením komunistické strany Vatikánu
stolice svatého Petra
co učitele svého zapřel třikrát
a snad i vícekrát

kdo to ví?

Milane, příteli
neodpočívej v pokoji
anarchistovo svědomí
Ti to stejně nedovolí





Miloš Kocman

***


Na smíchovském nádraží se hrabe v kontejneru Milan Kozelka a strašně kleje: "Nic mi nenechali zmrdi lakotný. Co mám tak asi žrát?"
"Co tady řveš? Pojď na pivo." říká kolemjdoucí Vít Kremlička.
"Ále, rozhádal jsem si všechny lidi, co mi mohli pomoct a teď žiju tak, jak vidíš."
"Tak jim řekni, že tě to mrzí a oni tě zase vezmou mezi sebe."
"To už jsem udělal 3x, jenže já vůl vždycky začnu vysírat znovu. V umění jsem nic nedokázal a z undergroundu mě vyhodili. Jsem prostě v hajzlu. Kde jsi vzal na pivo?"
"Prodal jsem rybářský prut, ale nemysli si, odmotal jsem si silon a budu chytat na klacek."
Pánové se přesunuli do restarurace Oáza a posadili se pod fotku Ivana Martina Jirouse. Kozelka začal pomlaskávat - chytá myšlenku.
"Magore, ty to vidíš," začíná meldovat. "Tys věděl, proč mě nemáš rád. Posral jsem si to všude tím, že jsem na každýho ukazoval prstem, vymýšlel jsem si na každýho pitomý historky a shazoval jsem všechny, abych vyniknul jako hrdina. Chvíli byla sranda, ale lidi se nasírali, až mě kopli do prdele a bylo."
"Přece když víš, že to tak je, tak to můžeš nějak uhlídat." snažil se radit Vítek.
"Nemůžu, jsem kreten. Vždycky se ožeru a zase to udělám."
"Tak alespoň napiš pár povídek a snad ti někdo pár korun dá, já to tak dělám pořád."
"Nikdo u ode mě nic nechce. Bylo to jenom urážení lidí. Koho zajímá, že má Klaus dvě předkožky a nebo že se se Nečas oběsil na půdě? Už mě to ani moc nejde, zjistil jsem, že největší kretén jsem já sám."
"Dej si ještě pivo," říká Kremlička a je vidět, že mu je Milana hodně líto. Milan sedí a pomlaskává - chytá myšlenku. Venku fouká vlahý větřík, svítí sluníčko a magor to všechno vidí.
Věci jsou tak, jak mají být.





Miroslav Miky Marusjak

***


Čehý a hot
cválá nebeské spřežení
Zapřaháš opět koně
do výherních automatů
běží jak splašení
Vody v Kdysissippi
valí se líně
slova jak šípy
střílené cíleně
zasahují srdce
Tahle performace
se ti moc nepovedla
šklebíš se
z beatnického nebe
ticho smuteční síně
a zvonivé blues
až do morku zebe
Funebrácké koně
bez uzdy sedla
uslzené holky
a do Ponorky
plíživě se vkradla
Vertikální nostalgie
na žal se pije
Na hajzlu
hned u zrcadla
na stěnu někdo napsal
Milane tos teda posral!
Pod vzkazem závorka
(M. Kozelka,
* 3. listopadu 1948, Kyselka
u Karlových Varů
+ 5. října 2014, Praha)





Mirka Ábelová

***


Mily Milan. Na Tvoju poslednu citacku prislo naozaj vela ludi. John Bok to s Helenou Machovcovou pekne zorganizovali. Sala bola plna na prasknutie, ludia stali skoro az von. Vybrali ti peknu fotku od Jaroslava Diblika, fakt Ta vystihovala. Ten Tvoj kukuc. Josef Klic hral, bol to slusny dojak. John cital vtipny text o Tebe, ako sa mas asi v nebi a aj ked som revala, musela som sa smiat. Inak, rozrevala som sa uz ked som Ti davala ruzu na truhlu. Karel Ti kupil modru. Hruza  Radko zase ruzovu. No. A cital Ti tam Zajicek. Karel mi vravel v aute, ze by Ta to asi nasralo, lebo si cely zivot na neho pindal. Tak co uz, zivot neni idealny, pohreby tiez nie. Inak to bolo velmi dostojne, akurat ma nasral niekto, komu zacal zvonit mobil (preco aj napriek upozorneniam VZDY niekomu zacne zvonit?) a potom taka pani, ktora sedela predo mnou a vsetko si fotila. Divne. Ale naozaj prislo sa s Tebou rozlucit vela ludi. Som len chcela, ze nam budes chybat. A pozdrav moju babku, prababku, dedkov, Jima, Charlesa, Jacka, Tibora, a tak, ved vies. Ideme teraz k Sokolovi, kam si ma zobral po nasej citacke. Budu tam na Teba spominat a tak. Tak sa drz, ale fakt si ma nasral, ze si odisiel. Pusa. Mam Ta rada.