Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Jan Delong

neděle 26. října 2014

Třinecký básník Jan Delong (* 1989) publikoval básně v časopisech Host, Tvar, Psí víno, H_aluze a dalších. Je laureátem několika literárních soutěží. Pracuje v Městské knihovně Třinec jako kulturní a koordinační pracovník, mimo jiné organizuje tamní literární večery.

V nakladatelství Perplex vyšla Janu Delongovi (na snímku od Jitky Hanušové) v září 2014 jeho první sbírka Dušinec. Na stránkách uvedeného nakladatelství se o ní píše: "Staré diapozitivy zachycující fragmenty dětství; panelová zástavba zakousnutá do podhůří Slezských Beskyd; obludný werk železáren, jejichž tep dnem i nocí pulzuje srdečním svalem kraje. Sbírka mladého třineckého autora Jana Delonga vědomě pracuje se sociálním i jazykovým koloritem industriálního města na česko-polském pomezí, aniž by na něm okatě stavěla laciným vzýváním lokálního svérázu."

(Foto: Jitka Hanušová) 











Hotel Třinec


Všichni tě opustili.

Čekání na recepci přeruší
slaná vůně pohlednic přístavních měst
vyplavených ze šuplíku pracovního stolu.

Tenká noc přiléhá
jak silonky pohozené před apartmánem
důvěrně známý obraz už tolik neláká
necítíš tlak intimností.
Prohráváš souboj s vysvlečeným hadím tělem
kterým se snažíš proplést
chtěl bys také zahodit kůži
obnaženými svaly obejmout pokoj
chodbu ulici sídliště město
jméno.

Ráno nad tím mávneš rukou
odrazíš se od břehu výspy
propluješ pozůstatky divokého večírku
ve vedlejších kajutách
příhodně prázdných.





Šroub


V kapse nahmatám šroub.

Vůbec nevím čeho mohl být součástí
co mohl držet tak těsně u sebe
až se toho bála rez.

Představuju si že snad
byl vražený hluboko do plechů
kterými denně musela v sobě držet
všechny ty žhavě proudící tekutiny.

Nebo ho někdo vklínil
do pantů dveří domu číslo 792
to proto se tak těžko otvíraly
když mě sídliště v patách
strašilo cizími hlasy.

Možná nám ho někdo vložil pod jazyky
a studilo to a škrábalo
pak jsi to musela drtit mezi zuby
jak zapomenuté skořápky ořechů.

Asi z toho pokaždé ta alergie
oteklé sevřené hrdlo
jako bys spolkla šroub
a on uvízl někde hluboko.





Re:


Zbytek piva rychle zmizel.

Polknout otázku
pak ke kostelu pro kola
v mrákotách soboty rozčísnout světlem
šerou vesnickou pachuť.

Na křečovitém vršku
kam dojíždíš jako druhý
ona už stihne vyřídit pracovní věci
odeslat hromadný e-mail
zatímco tebe
na louce sevřené kopci
děsí zaslechnutý řev zvířete.

Když se zase rozjede
nestihneš ji zadržet
varovat
ptáš se sám sebe jestli se pustit za ní.

Ale tou cestou nic není
jen povědomá melodie heligonky
klobásy a kotlety
jak ve vsi zas něco slaví.

Za chvíli se obloha rozezní
prskavkami rachejtlí
a přijdou první nahromaděné odpovědi.





Anamnéza


Řečí dlouho obcházely po bílé čekárně.

Hlavně nezavadit
třeba jen šátkem zmuchlaným
od všech možných anamnéz.

Ve chvíli kdy jedna z nich zmizela v místnosti
čekárnu zaplavila tíseň.
Jak druhá nevěděla co s rukama
nervózně je začala tisknout k tělu
až to vypadalo jako by je chtěla zabořit
do hrudního koše
a zkoušet kam až může smrt.

Když se míjely ve dveřích
obě už to věděly.





Po našimu


A zase ona
s tváří co tolik pamatuje
jazykem těžce nasáklým tím jejím nářečím
snaží se vysvětlit něco podstatného.

včora tu była čotka z Mostuv
kdybys jum vidžoł
ta zas povídala
jak tam tyn
vždyť vjyš jak še to nazyvo
po česki…

V tom zápasu místy až nepatřičně úsměvném
je zašifrovaná nějaká zpráva
o dcerách co odjely za prací do zahraničí
a že důchod už brzy
a zase bude dobře až všichni spolu.

A pak to přijde
když to trefí
všechno
všechno v nás se chvěje.