Tereza Strnadová (*1984) je novinářka. V České televizi připravuje politické reportáže pro pořad 168 hodin. Dříve pracovala v Brněnském deníku Rovnost a v brněnské i centrální redakci MF DNES. Pochází z Brna, žije v Praze.
Kámoši z nebe
Hledím k nebi
a tak trochu důvěrně
(ze staré známosti)
prosím ty nahoře
o malou protekci...
Ale moje tajné přání
vrací se odrazem
(o strop samozřejmě)
na zem
zpátky
a staří známí
se jako obvykle
cynicky smějí...
hledím k nebi
a do očí bolí zářivky
Prababička Alžběta
Klasika jako vždycky:
v houpacím křesle
a v neforemných šatech tiše seděla.
Objala mě, ale něco bylo jinak.
V jednom – jednom jednom oku (!)
se slza třpytila.
S úsměvem držela mě za ruku,
jako vždycky.
Nedávno jsme oslavili
pětadevadesát let (!)
Když jsme se loučily,
dala jsem jí pusu
a objala ji. Spíš sevřela. Skoro úzkostně.
Byla křehká, v tu chvíli nejkřehčí...
A slza jí přes úsměv skanula.
Bolestně.
Došlo mi to pozdě.
Jenže ona – ostatně jako vždycky –
už dávno všechno věděla.
Bylo to naše poslední rozloučení.
Za dva dny umřela.
Ona, můj vzor, idol dětských let.
Ten den se mi zhroutil
ten naivní a krásný
bílou kávou provoněný
dětský svět.
Před Babišem
Házeli jsme do kamen,
přitápěli pod kotlem,
vypouštěli šrapnely
tunili brikety...
...a vůbec děsně strukturovali.
Zbytek baráku nás pozoroval,
jako bandů exotů.
V Andělce pivo,
(někdy aji v nonstopu)
to byl kurva fakt fajn život,
když ještě Čenda seděl v kukani,
a my,
mladí a nadšení!
Přece vytváříme dějiny!
Pod hlavičkou staré Mladé Fronty.
To byly skvělý noviny.
Divnej
Zabydlel se mi za oknem.
Fuj.
Za prvé: je to můj balkón.
Za druhé: nemám ráda narušování soukromí.
Zavolala jsem domácímu.
Jó, jako hysterka.
Ale nezvedl mi v noci telefon,
naštěstí.
Pak jsem bezradně stála, kouřila a bedlivě hlídala, kde je ON.
Po dlouhém dumání
jsem ho vymetla.
Nebylo to humánní.
Ale na moji obhajobu -
nejsem žádná sociální pracovnice
se specializací
na ztracené duše!
Básník v minulém životě
Když náhodou narazím na tvoje
zcela dekadentní básně – promiň...
ale je to pravda!
Tak přemítám...
kdy jsem tě viděla naposled?
Vždyť to mezi námi viselo,
pulzující kousek vášně,
jen to nikdo z nás neuměl uchopit,
pochopit, polapit.
Nechali jsme to tam viset
pro další, odvážnější generaci.
Přemítám, jestli tě ještě někdy uvidím
a co bych ti řekla.
Asi:
Radobyvillone,
vždyť se ti to ani nerýmuje, kurvafix!
Neděle večer
Kouřím špeka.
A svět
na mě čeká.
Cíl
Jasně, i cesta je cíl...
Jenže...
Co je mezi cestou a cílem?
Na to si asi každý musí přijít sám...
Já už to vím.
Je tam scestí.
Nebezpečí
Jsi jako vesmír.
Fascinující.
neuchopitelný,
vzrušující a děsivý zároveň.
Nevidím konec
a ani netuším,
kde začínáš
a končíš.
Ale vím bezpečně,
že se nebezpečně rozpínáš
směrem
k mé planetě.
Citové angažmá
Moje citové angažmá
zdá se mu býti
podezřelé.
Nulové - až chladné,
nechápe,
že sex je,
oč tu běží...
Vysvětluji mu jen ztěží.
že moje citové angažmá
není žádné