Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Jan Zábrana ve výběru Norberta Holuba

neděle 13. července 2014

Přinášíme výběr z poezie Jana Zábrany od básníka Norberta Holuba. Norbert se propagaci a studiu díla Jana Zábrany věnuje dlouhodobě. Pro Nedělní chvilku poezie se rozhodl udělat výběr básní, které odráží Zábranovy trpké zkušenosti s totalitním komunistickým režimem. Výběr vznikl také jako reakce na vlnu levicového vzedmutí a zlehčování antikomunistických postojů částí současné generace básníků a intelektuálů, kterou nyní můžeme pozorovat.

A také je to náš příspěvek do diskuse na téma o angažovaném umění a poezii.

Jan Zábrana (1931 - 1984) byl český básník, překladatel, prozaik a editor. Pocházel z národněsocialistické rodiny systematicky perzekuované komunistickým režimem hned od února 1948, organická reflexe totalitních zločinů se stala jedním z leitmotivů Zábranova díla. V rozsáhlých deníkových zápisech (vydaných po listopadu 89 pod názvem Celý život) podal detailní svědectví o pronásledování demokratických sil i sugestivní obžalobu totalitního režimu, k této nikdy nezhojené ráně se vracel i ve své poezii. 











Únor 1954


/.../

III.

Jako holoubka bylo ji slyšet vrkat.
Pražádný zádušní zvuk.
Mezi životem, který se nezastavoval,
pod srdcem, které nepřestávalo bít.

Po koutech našich pokojů
chroptěla později, když už
nevycházela ven. Na smrtelné posteli
dala by si byla ještě říct. A nikdo s ní nešel.
A teď si rozbijme hlavu o zeď
a ohryžme nehty večer, když nemůžeme usnout
či ráno, když se nemůžeme vzbudit,
teď, když nás, hnědou botu,
krémují na černo.

Jak docházející hodinový stroj zmlkala.
Vždy ještě pípla, když už jsme mysleli,
že se neozve. Nechtěla a my
jsme ji neuměli přidržet, my jsme ji nechali.

Po léta svoboda umírala.

/.../

XI.

/.../

Revoluce
srdcí, hlav?
Revoluce
smrtihlav!

Co teď s lihem,
pustá, sirá,
díži hmot?
Že ji zdvihne
naše víra?
Naše kotva?
Umřel, umřel
Náš pán Gott –

Nikde obzor
ani z pilin.
Mrznou víčka
právě zvlhlá
jako na tryznu.
Ale pozor!
Podnapilý
od malička
číhá trhan
Socialismus.

/.../

(prosinec 1953 – únor 1954)





Návštěva


Mám doma fotografii ze sedmačtyřicátého roku,
na které si v jedné vesnici na našem okrese
máma tiskne se Zenklem ruku
a táta čeká za ní,
aby si s ním taky stisk ruku…

Teď máma kroutí sedmý, táta pátý rok.

Za tátou jezdím v neděli hnedka ráno,
nejdřív rychlíkem, pak lokálkou,
tam už poznávám ty, co jedou taky tam,
hlavně ženské a babičky, chlapů málo,
nejspíš vojáci presenčáci s černým na ramenou,
těm na to praskne volná neděle,
a všichni s sebou vezou spoustu ospalých děcek
a pořád jim opakují: „Počkej, uvidíš tatínka!“
/.../

Pak bachaři vynadají ženské,
která se pokouší prostrčit starému slivovici
a vyhodí ji za bránu:
„Máte zaražené návštěvy na půl roku!“
Ta naříká a křičí:
„Teď mi žádnej vlak nejede, co tady mám čučet!“
Vězňové na to dělají vtipy, hlavně na slivovici
a velitel jim přikáže zahrát:
„To jsem já, já svoboda mladá,
v červený květ rozkvetlá.“

/.../

(2. dubna 1956)





„Mladá léta“


Zkřehlí vepři v betonových gigantech.
K nebi šlehající dikobrazí šleh.
„Neber mi srdce, srdce... to mi nech...“
A zatýkání všech. A zatýkání všech.

Černé mše pokroku. Ty první televizní.
(Z kterých i kocour zešílí!)
A láska, v níž jsme nebyli
mistry vysokých sklizní...

Horizont zdí, co měly uši,
a pilous, zlý duch věrných duší,
pravdy jak šlachy, ještě tužší...

Vrabci schovaní ve višních...
Vzpomeň těch kroků neslyšných.
Vzpomeň těch roků, co je z nich?

(1967)





Třetí


/.../

Lidé zvláštního ražení
i v posledním tažení.
I v posledním tažení
lidé zvláštního tažení.
Co nám bylo po nich? Ale dnes,
po patnácti letech se mi zdá, vím to,
že i láska chutnala, sládla jejich krví.

/.../

(11. prosince 1969)





***


Komunismus je jako sněť, i ti rozčarovaní jej vidí v aureole
čehosi odvěku, šťastného, velkého zítřku, jejž chtěli.
I vraždy jsou ochotni vidět ve snovém oparu švestkových květů.

(1970)





Mrak, mračenka, mračno, mračení

aneb dopis Myšutovi  z momentálního rozpoložení ducha

/.../

„Podepsán Mračno“

Napsal kdysi básník.
A ejhle! Mračno se vyskyt
a píše do Rudého práva
o tom, že naše kultura není správně zdráva.
Jenže. Jenže. Jenže!
Jakub Deml
přece jen dost těžko
zboří Kreml.                            

/.../

„Better Dead Than Red“
To mně nemusí nikdo vyprávět.
Ve čtyřiceti se mi už líbí
všechno víc než staré chyby.
Chyby se jmenují Kim Philby,
čas inkubace: dvacet let…

/.../

(duben 1972)





Útěk


I.
Co tady? Za pár let
nás všechny poruští.
Půlnoc. Studené slzy
stékají do uší.

II.
Utíkám
bůhnevíkam.
Bůh želvy
to neví.

(Památce Ladislava Dvořáka, 28. září 1983)