Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Kateřina Rudčenková: Bohyně bažin

neděle 25. května 2014

Přinášíme nejnovější báseň české básnířky Kateřiny Rudčenkové (* 1976), které před nedávnem získala ocenění Magnesia Litera za svoji poslední sbírku Chůze po dunách.

Báseň Bohyně bažin vznikla na Vranovské přehradě a je inspirována knihou Sylvie B. Perery Sestup k bohyni a hudbou z alba Tosca: Suzuki. Pro naše stránky je ctí, že mohou být prostředníkem takové premiéry takové autorky.

Bohyně bažin dostala od svého vzniku ještě jeden rozměr. Když jsem si s Kateřinou domlouval, kdy bude její báseň publikována, pobývala zrovna v Srbsku, které zužovaly velké povodně. Na dotaz, zda je v pořádku, odpověděla: "Ano jsme úplně v suchu na české ambasádě, měli jsme tu zcela bezpečný raut. Teď už ten déšť trochu polevuje, předtím jsme pořád sušili a převlíkali a sušili, bylo to šílené množství vody! Ale už to dostalo lidské rozměry." Tolik Bohyně bažin...

Kateřina Rudčenková doposud vydala sbírky Ludwig (Edice současné české poezie, 1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (Edice současné české poezie, 2001), Popel a slast (Edice současné české poezie, 2004) a Chůze po dunách (Fra, 2013).











Bohyně bažin


Jsem vaše nová žena
oblečena v ocelových šatech,
v nichž vycházím do bouřky nasávat blesky,

osedlala jsem si vlak,
na němž vám uháním vstříc, abyste se dovtípil mé touhy,

vězte, že ve dvě v noci se vždy koupu ve stříbře
a nyní se vám hodlám ukázat nahá a lesklá
a doufám, že to oceníte.

Ty dávné močály!
Jak jsem se do nich ráda propadala.
Močály mého života! volala jsem pokaždé.

Pak mě ale náhlý vír srazil z cesty,
skočila jsem z výšky do přehrady
a v letu bilancovala dosavadní život,
mým čelem blýskl nový začátek.

Naučila jsem se tak snadno dýchat pod vodou
a brzy se rozkoukala v bahně,
které kromě mě milují i jiřičky a hlavonožky.
U dna mě vilně pohladili rejnoci.

Cítila jsem se silná jako obří bludička,
která přiměje koně, aby utonuli ve vřesovištích nevědomí,
bublala tam naše agrese, fackovali jsme se
a navzájem si za to děkovali,
svorně jsme slévali sperma a plodové vody.

Spávala jsem zároveň s otcem i jeho synem,
s bývalým mužem i jeho bývalou dívkou,
se svým současným mužem i současným milencem,
byla jsem všude, žádná rozkoš mi nesměla uniknout,
chechtala jsem se nad zelenými kněžicemi,
které se mi na dobrou noc ukládaly pod polštář
a ve spánku ohledávaly vstupy do jeskyň mých semišových uší.

Byla jsem královna bažin a rákosí,
mizela jsem v záhybech stínů smrčin,
byla jsem bohyně nebes na návštěvě v podsvětí,
přišla jsem o kůži, ale narostla mi nová chlupatější,

třepotavé můrky mi zdobily vlasy,
krvácela jsem spokojeně do písku
a zvala kraby na svačinu,
byla jsem hnusná a jedovatá,
nechala jsem bílé hady klíčit mi mezi prsty,

do svého lůna jsem však zvala
jen toho svého jediného korálového hada
jasně rudého jako právě vystřelená krev
s bílou čapkou jako muchomůrka,

to byl můj noční štír,
který mě vezl za hory doly
k novým ochmýřeným světům i na skok do vesmíru.

V posteli mě ovíjel sametovými vlasci,
byl mořský a příbojnatý,
měl námořnicky pruhovaný obleček,
okouzloval mě šarmem rulíků a vtipný byl jako lysohlávka,
měl v sobě poťouchlost veverky a poddajný byl
jako zjihlý chlapec, dlouho ztracený na cestě,
plakal a dojímal mě,
mohla jsem ho hladit dlouho a hluboko
a nikdy neměl dost, nasával mé hlazení
jako žíznivý padouch, byl fantasticky vyprahlý,
zalehla jsem ho a znásobila jeho obavy,
naše rozkoš dřevěně hořela,
byl sépijnatý, měl hlavu s očima,
ale díval se okem na noze a u toho couval
a vlál svým třásnitým pohybovým aparátem.

Nikdy mi nepřiznal své city,
jenže byl průhledný,
viděla jsem jeho zakroucená střívka
i to, jak mu vášní tajně rozpukaly rty,
čekala jsem, až vystoupí ze svého skleněného obydlí
a přilne k mé horkosti,
až se schoulí do bublin mé bažinné měkkosti,
čekala jsem trpělivě, až mi jeho masožravé kvítky
konečně vykvetou vstříc, on ve mně rozpozná
svůj hmyz a poddá si mě svými lepkavými výčnělky,

čekala jsem, až mě rozseká srpem rorýsů
a já mu zamávám hedvábím závojnatky,

zatím jsem se koupala v mracích a blescích
a pro ukrácení chvil
zamačkávala očka rozjíveným pulcům.

Vranovská přehrada, 10. 6. 2013
(inspirováno knihou Sylvie B. Perery Sestup k bohyni a hudbou z alba Tosca: Suzuki)