Kateřina Bolechová (* 1966) žije poezií. A kde žije poezie, tam potkáte Kateřinu Bolechovou. Toto jsou její nejnovější básně.
Kateřina je autorkou sbírek „Rozsvícenou baterkou do pusy“ /2007/ - vyšlo v edici Stůl jako neprodejná příloha časopisu Psí víno a „Antilopa v moři k majáku daleko má“ /2009/ - vyšlo v téže edici. V roce 2013 jí vyšla sbírka „Pohřebiště pecek“ v Nakladatelství Petr Štengl.
Pro mě osobně je ctí, že je Kateřina Bolechová součástí i posledního, devátého, Almanachu Vítrholc. Dále je na ni pozoruhodné třeba to, že se živila jako krupiérka a má ráda poker a lední hokej. Kateřina Bolechová se narodila a žije v Českých Budějovicích, takže Motor...
* * *
Polena těžkého vzduchu
pod sekyrou větráku
ulice v hodině
mezi krysou a hadem
zákaz odbočení vlevo
jenže já močím vpravo
a cyklista s brkem
žádá si ohně
jak dvě potrubní roury
v obnažené jeskyni
Zmizet
Rehabilitace
Svou schránku na lehátko
křik událostí oheň myšlenek
vypláznutý jazyk Pompejí
můj hřbet v parafínu
jak posmrtná maska
26. listopadu
Dívám se do zrcadla
mám přerostlé vlasy
Žena v pokleku
před sebou
kelímek od salátu
pár mincí
a sníh
tak bílý
obtloustlé vločky
ještě nevinné
* * *
Možná jednou budeš jako já
vyvázanej šanon na prostěradle
v dočasnosti mikrovlákna
nad hlavou strop prázdná trať
a v dálce budou souložit koleje
* * *
Sedíme u stolu
jak stádo
vyhynulých ještěrů
každý kvoká
o vlastním vejci
jen občas
slovo čapne
jiné v pod paží
v páře
nad horkou polívkou
a na talíři
kost z ryby
ještě vlhká
už bez třenic v kádi
se vzpomínkou
na vodu
zarytě mlčí
V autobuse
Vzrostlé šlahouny
sluchátek
na obzoru
v podobě srny
Lotova žena
Varování
Ohol si nohy
nebo...
úplně všechno
dohladka
a pak se prodírej
zarostlými chlupy
rypáku světa
* * *
Ta z druhého patra
pleje záhon v zimě
počasí jak o Velikonocích
od tenkrát vdova
ten její snědl sváteční sekanou
šel si lehnout a konec
Ten ze třetího patra
nese stromek
zbytek pozlátka
na vypelichané srsti
od tenkrát vdovec
ta jeho našla si bulku
pár měsíců a konec
Tohle nepodtrhneš
nesečteš nepřebiješ
pachem Sava
Tohle je Matrix
se starým
dřevěným výtahem
Dva roky bez pomerančů
Definitivně jsem přestala číst Roberta Fulghuma
protože mi připomínal naivně věčný optimismus
Téměř jsem přestala poslouchat Joe Cockera
protože mi připomíná háčkovaného anděla
kterého jednou omylem zapálí namísto svíčky
Na dva roky jsem přestala jíst pomeranče
protože mi připomínaly nahnilý most stínu
kde nic víc než nahota až k zauzlování střev
špitálenských obědů chucených lyzolem
* * *
Odnesla jsem básně
básně jsem odnesla
do kontejneru na papír
zhodnoceno v díře
nad nápisem
"Service for the future"